Nízké Taury 27. – 30. 7.

2017-08-17T18:44:46+00:00

„Danku, za dva týdny Rakousko?“ zeptal se Vojta, „To je poslední víkend v červenci? Jedu!“odpověděl jsem. A akce se začala plánovat. Každý z nás vzal své kamarády a ve čtvrtek 27. po práci ve čtyři hodiny odpoledne vyrážíme autem jako tříčlenná skupinka – Vojta, Petr a já – směr rakouský Schladming.

Cestou se stavujeme v Děrné pro Frantu a v Nemilanech u Olomouce pro Jirku. Poté před námi byla už ničím nerušená cesta až do Schladmingu. Zde také kolem půlnoci dojíždíme a hledáme neplacené místo na parkování. Motor vypínáme na úpatí Nízkých Taur. První noc bude v autě, což se ráno ukázalo jako dobré řešení – k ránu pršelo. Po sedmé hodině se probouzíme, balíme spacáky a ještě popojíždíme pár kilometrů víc do hor, kde necháváme u chat auto na následující 2 noci. Tím, že jsem navigoval já, jsme však dojeli na neplánované parkoviště. Co už. Snídáme, nasazujeme batohy a jdeme do hor za horskými jezery Klafferkessel. Mírně stoupající cesta vede mezi strmými horami a díky tomu, že se vyjasnilo, se nám naskytly i z údolí krásné výhledy.

 

Typ hor a prostředí je pro mě úplně nový – často se vyskytující krávy na pastvinách, po kterých tečou ledové říčky se pstruhy. Před chatou Keinprechthütte získává Vojta od místních turistů mapu a odteď už jdeme jistěji. Následuje krásný úsek s výhledem na údolí, kterým jsme šli a také na Dachstein. Pěšinka začíná pomalu nabírat na náročnosti, před prvním pořádným kopcem se raději ještě posilňujeme.

Jídlo vytahujeme kousek od potenciální míst na stanování, protože rovných ploch na postavení stanu nad hranicí lesa nebylo cestou mnoho. Už první kopec nám dává zabrat. V sedle Trockenbrotscharte následuje další zasloužená pauza, při které pozorujeme nejvyšší horu Nízkých Taur – Hochgolling, ale také blížící se špatné počasí. Kousek sestupujeme a narážíme na malé stádo ovcí. Pro všechny jsou ovce příjemnou změnou oproti skotu, s výjimkou Jirky, jehož zelené kalhoty jsou okousávány otravnou ovcí. Pro pokračování využíváme traverzu a šetříme tak cenné výškové metry. Dostáváme se do sedla pod zmíněný nejvyšší vrchol a nyní nám zbývalo sestoupit 700 výškových metrů k chatě, kde jsme plánovali postavit své stany.

Začalo pršet, silně foukat a kluzké kameny na prudkém svahu cestu dolů nezjednodušovaly. Sestup jsme nějak zvládli a dostáváme se do údolí, ve kterém jsem si připadal opravdu titěrný. Údolí nabízí mnoho možností, kde postavit stany a my si vybíráme jedno takové u potůčku. Spaní zajištěno a Petr s Vojtou se jdou podívat na stádo koní. Koně nebyli ničím označeni a bez podkov, proto se domníváme, že šlo o stádo divokých koní. Po večeři uleháme kolem půl 8 do spacáků a rychle usínáme.

V noci je krásně teplo a celkově se spalo moc příjemně. Ráno nás kolem půl 7 probudil dupod koní, kteří se přemístili pár metrů od našich stanů.

Za jasné oblohy balíme stany a pokračujeme dále. Je nám trošku špatně, když vidíme, přes jaké svahy se musíme dostat. Nezbývá nám však nic jiného, než zatnout zuby a vystoupat 800 výškových metrů do sedla Greifenbergsattel. V sedle se nachází horské jezero Sattelsee s krásně čistou vodou.

Před finálním výstupem na horu Greifenberg máme pauzu a pak už jen zdolat asi 200 výškových metrů. Na vrcholu je trošku rušno ale i tak si najdeme kousek místa pro sebe na výhled na jezera Klafferkessel.

Sestupovat k nim a vracet se zpátky se nám zdálo nesmyslné, proto si užíváme pohled ze shora. Čeká nás sestup dolů k jezeru, kde si vychutnáváme oběd. Po něm následuje test teploty horské vody. Člověk v ní nevydržel dlouho, ale na druhou stranu šlo o úžasné osvěžení v úmorném vedru. Takže jen rychlý skok do vody, následuje pozdrav Němcům a pokračujeme dále.

 

Protože jsme zaparkovali špatně, čekala nás stejná cesta bohužel i zpátky. Největší obavy jsme měli z kopce, který jsme šli předchozí den dolů. Pro odlehčení od nás dostal pojmenování Svišťák. Před Svišťákem se ještě zastavujeme na pivo na chatu a poté v tom největším vedru nahoru.

Dávám si sluchátka do uší a odpojuji se od ostatních s tím, že chci mít tu potvoru co nejdříve za sebou. V půlce svahu mě dohání Jirka a poté jdeme nahoru víceméně spolu. Po půlhodině doráží do sedla zbytek party a my se vydáváme dál s úmyslem dojít k jezírkům, kde jsme předchozí den obědvali. Opět využíváme traverzu a díky ní stíháme západ slunce ve známém sedle. Pro Vojtu, Jirku a Frantu asi není ten okamžik tak cenný, takže se vydali postavit stany bez nás.

 

My s Petrem čekáme asi půlhodiny, než se Slunce začne schylovat k alpským vrcholkům. Pofotíme a za šera se vydáváme za zbytkem. Klukům jsme vděčni za postavený stan, a já získal ještě nějaký čas na focení měsíce. V jedenáct uleháme do stanů a jdeme spát.

 

Během noci přišel silný vítr a kluci z vedlejší stanu nemohli od 2 hodin spát, jak si vítr s jejich přístřeškem pohrával. Náš stan to zvládal celkem dobře, ale přes spodek stanu a spacák profukovalo až na celé tělo, což mělo za následek, že jsem se budil zimou. V půl 6 se kluci rozhodli odpojit a jít ve třech už k autu. My s Petrem jsme je po půl hodině následovali. Cestou zpátky se mi začalo ozývat koleno po předchozím dni, a proto cesta k autu, byť z mírného kopce, byla pro mě utrpením a zdála se mi nekonečná. V 9 hodin dorážíme k autu, snídáme a vyrážíme ještě navštívit rakouský Schladming. Kolem jedenácti začíná naše osmihodinová cesta domů.

 

Více fotek z Alp budu přidávat postupně do jednotlivých galerií.