Přechod Tarcu, Godeanu a Retezatu 3.-10.8.2018

2018-08-18T18:35:35+00:00

Vždy mám problém s vymýšlením začátků článků, tak tentokrát začnu s vyprávěním hned… :-)

Den první

Jako šestičlenná skupina tvořena Ondrou, Týnkou, Davidem, Vojtou, Petrem a mnou se scházíme ve 14:30 na Svinovském nádraží. Někteří z nás si na úvod postěžují na přetěžké, 23 kilové, batohy, druzí zamachrují svými 14 kilovými a s pár minutovým zpožděním nastupujeme v 14:50 do rychlíku směr Brno. V úděsném vedru a neklimatizovaném vlaku naše cesta nezačala nejpříjemněji. Horší ovšem bylo, když jsme zjistili, že navazující vlak z Brna do Budapeště má už za Prahou 70 minut zpoždění (my na přestup v Budapešti měli 50 minut i na přesun ze západního na východní nádraží). Nezbývá nic jiného, než čekání zabít v něčem příjemném – Pivní burze. Čas rychle uteče a my nastupujeme do dalšího vlaku v nervech, co budeme asi dělat, když vlak Budapešť – Simeria nestihneme. Ve vlaku potkáváme skupinku asi 6 dospělých chlapů – Čechů, kteří také ze situace nejsou nadšení. Kolem půl 12 v noci vystupujeme a dáváme se do řeči s dalšími 2 skupinkami Čechů mířícími do Rumunska. S jednou jdeme asi 3 km společně na Budapest – Keleti. Podle očekávání na nás vlak do Rumunska nečekal, zato my musíme teď čekat přes 9 hodin na další spoj. Uleháme na lavičky a snažíme se zkrátit spánkem čas do dalšího dne …

Den druhý

Když už za světla v rušném městě spát nešlo, jdeme se s Vojtou, Ondrou a Péťou projít po hlavním městě Maďarska. Po dvouhodinovém prozkoumávání Budapeště se vracíme a nasedáme do vlaku do rumunské Simerie. Kvalita nočního spánku se pozná krátce po nasednutí, kdy každý z nás usíná. Bohužel v plném vlaku s nekvalitní klimatizací cesta není zrovna komfortní. V Simerii vystupujeme něco před šestou hodinou odpolední a krátíme si 2 hodiny s rumunským pivem v ruce a sledováním okolního dění na ulici. Před dvacátou hodinou nastupujeme do posledního vlaku, ze kterého v půl deváté večer vystupujeme v malé vesničce Subcetate. Náš poslední úkol na tento den byl dostat se ze Subcetate necelých 50 km k přehradě Gura Apelor. Mým plánem bylo dojít 5 km do vedlejšího města Hateg, kde bychom vzali 2 taxíky a ty by nás ke zmíněné přehradě dopravily. Mnoho času a starostí nám ušetřil jeden místní, který nám sám od sebe zastavil v osobáku, že nás k přehradě za 50 eur zaveze. Trošku v napětí čekáme, čím nás zaveze. Na zahradě mu stojí dodávka pro 3 lidi. To ale pro Rumuna není žádný problém a hned vybavujeme auto křeslem, židlí a stolky a děláme z dodávky perfektní prostředek na rumunské dobrodružství. S Petrem jdeme dopředu a bavíme se vtipy v podání našeho veselého řidiče. V půl 11 nás konečně dováží k přehradě, následuje společná fotka, loučení a rychlé stavění stanů.

Den třetí, pohoří Tarcu

Probouzíme se brzo do krásného rána s výhledem na vodu a okolní vrcholy, snídáme, balíme se a co nejdříve vyrážíme, abychom se co nejvíce vyhnuli vedru, které nás nevyhnutelně čekalo. Jen co vylezlo zpoza hor slunce, začalo horko, které začátek cesty do prudkého kopce nijak neulehčovalo. Naštěstí jsme byli docela dobře chráněni stromy. Očistec, jak kopec nazval český kolega ještě ve vlaku, jsme zvládli poměrně rychle a na konci lesa jsme narazili na krásný horský potůček. Obědový čas ulehčil rozhodování, zda zůstat, nebo jít dále. Hned ze sebe shazuji zpocené oblečení a hurá do vody. Nadšení ovšem vydrželo jen do té doby, než jsem do ní namočil nohu. Přesto jsem se odhodlal alespoň k 5 sekundovému koupání se. Po mně do vody zamířili i ostatní. Po pauze pokračujeme výše do sedla Saua Lepei. Po něm nás čeká první setkání s pastevcem. Potřeseme rukou, darujeme cigaretu a pokračujeme dále na vrchol Baicu (2123). Za vrcholem potkáváme dalšího, veselého pastevce, který nám ukazuje, jakým způsobem se snažil utéct do Německa, jak ho chytli a další zážitky. Nabízenou cigaretu odmítl, udělal ze mě kuřáka a vysvětloval mi, jak to škodí zdraví. Jakákoli snaha vysvětlit mu, že nekouřím, a že cigarety jsme koupili jen a pouze pro setkání s pastevci, by byla marná. Proto je jednodušší přijmout pověst kuřáka až do konce výpravy. Když ne cigaretou, tak alespoň čokoládou, děláme staršímu pánovi radost a jdeme dále. V sedle Saua Scheiului dáváme přednost traverze a šetříme výškové metry. Zdálo se to být dobrým rozhodnutím, protože svahy byly obsypány borůvkami. Často děláme přestávky a na místo spaní pod horou Prislop (1961) dorážíme s modrou pusou. Stavíme stany a s Ondrou vaříme rizoto. Ano, na horské poměry to zní celkem vznešeně, dokud se člověk nedozví, že se skládalo jen z rýže, vysočiny a česneku. Ale když je hlad, sní se všechno. Po večeři ještě vybíháme na blízký vrchol si vychutnat západ slunce a jde se spát. Před půl 12 v noci se probouzím fotit hvězdy, ale štěkající pes kousek od stanu mi nedovolil si focení užít a po půlhodině zalézám zpátky do spacáku. Štěkot se přiblížil a odvážný Ondra jej jde s čelovkou zahnat.

Den čtvrtý, přechod z Tarcu na Godeanu

Vstáváme do slunečného rána a vydáváme se na další část hřebene. Značení trasy ze začátku není ideální, a tak si cestu ztěžujeme přes vrchol. Aby Týnka s Davidem zbytečně nešlapali nahoru, jdeme jim zpátky naproti s Petrem a Ondrou. S Vojtou, obouvajíc si ponožky a boty, jsme se domluvili, že nás dojde. Byla chyba, že jsme se rozdělili. Pod kopcem nás čekalo velké stádo s ovcemi a se smečkou minimálně 17 rozzuřenými psy. Z předchozích zkušeností se psy jsme vždy počkali, až dorazí bača a psy si zpacifikuje. Tentokrát to nevyšlo a my měli na vzdálenost asi metr a půl od těla před sebou smečku minimálně deseti štěkajících vlčáků, rumunských carpatinů a dalších podobných bestií. Vystrašení jak nikdy pomalu couváme od stáda s nadějí, že psi snad pochopí, že jim ani stádu nic nechceme udělat. Další velký problém byl, že jsme stále nikde neviděli Vojtu, a že ho pravděpodobně čeká stejný problém, ovšem o to větší, že byl sám. S Petrem se ho vydáváme hledat a po chvilce ho vidíme nízko pod námi, jak má za sebou ještě 4 psy. Trochu se nám ulevilo. Při shledání nám ukazuje, jak dostal jeden výhružný kousanec do stehna. Poléváme domácí třešňovicí jako dezinfekcí a doufáme, že to bude pro tu chvíli stačit. Pokračujeme dále a po chvíli před námi další stádo. Nyní už jej bereme s mnohem větším strachem a doufáme, že pastevec si nás všimne a psy uklidní. Naštěstí dopadne vše dobře a bača nás kousek doprovází. Před námi se mezi vrcholky nachází poměrně velký potok a my toho musíme rozhodně využít. Shazujeme batohy, vyslíkáme se a jdeme do vody. Protože je řeka stejně ledová, jako potůček z předchozího dne, koupání netrvá dlouho a my se ještě před prudkým kopcem posilňujeme obědem. Svaly ztuhly, takže stoupák nebyl nic příjemného. Jak už se kopec zmírnil, přišla další nepříjemnost v podobě bouřky. Zrychlujeme, abychom se od bouřky co nejvíce vzdálili a nakonec to vyšlo. Pod vrcholem Godeanu (2229) nás trošku naštve skupina asi 8 Rumunů na kroskách. Blbci jsou všude, ale naštvaní jsme být nemohli – to oni jsou tady doma. Před námi je další stoupák na stejnojmenný vrchol pohoří Godeanu. S Vojtou nahazujeme tempo a po zdolání máme dost času si užít výhledy. Bouřka se trošku stočila a dělala starosti kousek od nás v údolí. Po pauze scházíme nepříjemný kopec dolů a cestou začíná trošku pršet. Všichni zničeni z náročného dne hledáme vhodný plácek na stany ale stále nic. Spokojujeme se až s místem pod vrcholem Moraru (2279). Docela fouká, tak venku rychlá večeře a zalézáme do spacáků. Trošku nás vyruší čtveřice štěkajících psů a blížící se bouře. Psi se po chvilce ukážou jako zlatíčka oproti těm ranním a bouře nás obchází. Spokojeně tedy usínáme.

Den pátý, pohoří Godeanu

Ráno si přivstávám a jdu pofotit východ slunce. Po vykouknutí ze stanu mě příjemně překvapí naprosté bezvětří a poměrně teplo. Ve výšce kolem 2100 m n. m. je to pro mě skoro neuvěřitelné. Po nafocení se vracím, snídáme ovesnou kaši a jdeme vstříc do horkého dne. Procházíme vrchol Piatra Scarisoarei (2256) a Micusa (2162). Pod druhým zmíněným vrcholem potkáváme sympatickou skupinku čtyř Čechů, kteří jsou jedinými turisty, které v pohoří Tarcu a Godeanu potkáváme. Chvíli po setkání narážíme na velké stádo se dvěma pastevci, několika osly a poměrně hodnými psy. Stádo obcházíme a pod vrcholem Galbena (2201) si vychutnáváme oběda a krásných výhledů. Za vrcholem se trošku zatahuje a před sluncem nás příjemně chrání mraky převalující se přes vrcholky. Pod vrcholem Paltina (2152) nás obkličuje čtveřice psů a pomalu nás doprovází až ke svému pánovi. Obohaceni příjemným setkáním pokračujeme dále do prudkého kopce. Po vystoupání na nás čeká odměna v podobě krásné plošiny a krajině podobné jak z Pána prstenů. Najednou se pokračování v cestě promění v hru na hledání další značky, neboť viditelnost je jen pár metrů. Když už se oblačnost rozpustí, ukáže se, že přímo v naší cestě se pase velké stádo. Bača je naštěstí na naší straně stáda a není problém v uklidnění psů. V těsné blízkosti od ovcí pokračujeme už jen kousek pod nádherný vrchol Piatra Iorgovanului (2014). Při večeři pozorujeme postupující bouři na vedlejším pohoří a doufáme, že nás mine stejně, jako všechny předchozí. Minula a s Odrou si jdeme při západu slunce sednout kousek od stanů. Po chvilce za námi přijde David a společně přemýšlíme, jak asi vypadá život pastevců a jaký je život a osud všech těch ovcí. Po západu uleháme do spacáků a bezbranní se vydáváme do dalšího dne…

Den šestý, přechod z Godeanu na Retezat

Ráno nás čeká první a jediné mlhavé ráno, a i když se občas ukáže slunce, vydrží pochmurné počasí poměrně dlouho. I tak cesta rychle ubíhá a po vyjasnění nás čekají krásné výhledy na blízký Retezat. Kousek před sedlem Saua Plaiul Mic obcházíme 6 divokých koní a jedno hříbě. U dvou jezírek v sedle dáváme oběd a čerpáme síly na sestup k parkovišti a následný výstup k jezeru Bucura. Ještě před sestupem si uvědomujeme, že končí několikadenní půst od turistů. Cestou dolů potkáváme skupinku Čechů z vlaku a ti nás upozorňují na medvědy a množství turistů u jezera. Stoupák k jezeru potvrzuje jejich slova, když co chvilku uhýbáme různým skupinkám. U jezera je to pro mě šok. Hlava na hlavě, pořádně není kde postavit stany a všude plno odpadků. Před třemi lety vypadalo tohle místo úplně jinak. Jelikož je docela brzo, tak u stanů hrajeme karty a všichni krom mě se jdou koupat. Já si připomínal pusté hory předchozích dní u Karpatských her od Míly Nevrlého. Jdeme dříve spát, protože brzo ráno máme s Vojtou v plánu se sbalit a vyběhnout na vrchol Custura Bucurei (2370).

Den sedmý, pohoří Retezat

Budík ve 4:00 není nic příjemného a moc jsem doufal, aby bylo škaredě a já mohl ještě v klidu spát do půl 7. Vykouknu ze stanu a naprosto čisté nebe bez jakéhokoli mráčku a bezvětří trošku zvyšovalo chuť si na východ přeci jen zajít. Balíme se a jdeme vzhůru do sedla Curmatura Bucurei a z něj na vrchol. Z předchozího dne jsme věděli, že někde poblíž jezera je stádo ovcí, kolem kterého budeme muset projít. A taky jsme věděli, že vyrušit takhle za tmy pastevecké psy, když bača bude spát, nebude nic, co by vyhledávali i nadšenci extrémních zážitků. Po několika minutách chůze se náš strach pravděpodobně mění v realitu, když před sebou vidíme několik párů lesknoucích se očí. Když jdeme blíž, tak naštěstí zjišťujeme, že se jedná o několik divokých koní. S obavami pokračujeme dále. Když už ale dorazíme pod sedlo, uleví se nám a předpokládáme, že teď už na ovce a psy nenarazíme. Čeká nás po ránu celkem nechutný stoupák, ovšem odměna stojí za to. Po nafocení snídáme a čekáme, až uvidíme vypravit se naši čtveřici ze stanového městečka (při čekání jsme napočítali asi 47 stanů). Kolem 9 se setkáváme se zbytkem skupiny, necháváme se vyfotit a sestupujeme dolů údolím. Cestou potkáváme plno lidí a jednoho baču, který nám nabízí kávu. Nabídky nevyužíváme, ale za to si od něj bereme chlazené kravské mléko. S přibývajícím časem míjíme čím dál více turistů. Cesta vede krásnými nepoškozenými lesy. Obědovou pauzu dáváme u menšího vodopádu, který hned využívám k focení. I zdlouhavá trasa údolím k první vesničce Nucsoara jednou končí a my své horské dobrodružství zakončujeme v malé hospůdce, kde plánujeme poslední hodiny naší rumunské výpravy. Když už máme vše naplánované, přijde za námi jeden Rumun s tím, že nás zaveze 10 km na vlakové nádraží. 2 piva v sobě pro něj nejsou zřejmě žádný problém. S vidinou návratu domů o den dříve toho využíváme a s napětím vyčkáváme, jakým dopravním prostředkem pro nás přijede. Bohužel koňský povoz to není, ale i tak s radostí nasedáme do auta. Ve městě Ohaba de Sub Piatra máme dost času, tak jdeme zkusit sehnat s Vojtou ovčí, nebo alespoň kozí mléko. Bez úspěchu a s prázdnýma rukama se vracíme na nádraží a večeříme. Na nádraží čekáme několik hodin a za tu dobu nezastavil v našem směru ani jeden vlak. Jak zpoždění narůstá, začínáme se bát, zda vůbec jsme na správném nádraží a jestli se odtud dostaneme do Simerie. Konečně po hodině a čtvrt zpoždění přijede vlak a my s napětím očekáváme, zda vlak stáhne zpoždění a my stihneme vlak do Budapeště. Nestáhl. Nezbývá nám tedy nic jiného než čekat do 2 hodin do rána na nádraží na další spoj…

Pozn.: V Rumunsku bývá volant klasicky na levé straně.

Den osmý

S částečným spánkem není čekání na další vlak tak dlouhé a my po druhé hodině ranní nasedáme do rumunského expresu. Jen co si najdeme místa k sezení, hned usínáme. V Budapešti na poslední chvíli dobíháme na druhé nádraží a míříme vlakem do Brna. Zde tak tak stíháme vlak do Ostravy. V Ostravě je jediný, bezproblémový a poslední přestup do Opavy, kde v Kozlovně u burgru zakončujeme naše několikadenní putování.

Další fotky budu přidávat časem do jednotlivých galerií.